Jiří Stránský

JOSEF Š.

Omlouvám se, asi by měl nekrolog začínat jinak, ale nemůžu si pomoci – jen co mi došla tahle další smutná zpráva, vybavila se mi historka o tom, jak jsem se s Josefem seznámil. Byl jsem zavřený v jednom uranovém lágru, a jednoho dne mi dole v šachtě jeden civilní havíř (s nimiž jsme dělali), kdysi vyhozený vysokoškolák, propašoval americkou knížku, která se jmenovala SHANE a kterou ukradl z hromady knih na skládce starého papíru. Ta knížka byl western vyprávěný dvanáctiletým klukem a její autor Jack Schaeffer byl pan spisovatel. To jsem samozřejmě nevěděl, zato jsem věděl, že být na svobodě, okamžitě bych ji přeložil a zapřísáhl jsem se, že – přežiju-li to – tak učiním za každou cenu. Prostě romantika. Po vysokoškolákovi jsem knížku vrátil domů, a když jsem se po dalších pár letech vrátil, po delším usilování jsem se dostal k Josefu Škvoreckému a vysypal mu (než mě vyrazí) svou touhu. Řekl, že autora i jeho dílo zná, ale tohle že nečetl a že si to přečte. A za tři dny mi už volal, abych k němu přišel, a řekl, že ta knížka je fakt skvělá a velká literatura a ať se do toho pustím a že se pokusí, aby vyšla v nakladatelství Mladá fronta, kde dělal lektora. I když ví, že jsem takzvaný zločinec a co je má rodina zač.

A ta knížka opravdu vyšla s ilustracemi pana Lhotáka, jmenovala se Jezdec z neznáma a prodalo se jí snad čtvrt milionu, protože to byla po dlouhé době první kaubojka a ve čtvrtek se na ni stály fronty. Pro překládání mi Josef půjčil slovník amerických slangů a i tak jsem za ním každou chvíli běhal. Během překládání téhle knížky mě Josef naučil nejen podstatě překládání, ale i podstatě spisovatelství. Přestože jsem se ve vězení snažil pochytit, co se dalo od takových velikánů, jakými byli Jan Zahradníček a František Křelina a Josef Knap a Zdeněk Rotrekl, nikdo mě tolik nenaučil jako Josef. Možná i proto, že mi dovedl vyprávět o svých nezdarech, což jsem moc nechápal, protože pro mě byl Panem Spisovatelem i Panem Překladatelem.

Hned na začátku sedmdesátých let mi z Kanady napsal, abych mu poslal ještě další povídky do již existující, či vlastně už zase neexistující knížky Štěstí, ale já mu musel odepsat, že nemůžu, že už jsem moc dlouho seděl a že se moje žena bojí, aby mě zase nezavřeli, že by ji to zničilo, a já že ji miluju. Musím tu pohlednici, kterou mi pak poslal, najít – někde je, ale nevím kde. Stálo na ní: Zdraví Tě jeden vůl z Toronta.

Když jsme se po Listopadu ocitli v Torontu, sešli jsme se, byli jsme u nich, ukázali nám to své neuvěřitelné nakladatelství, prošli jsme se spolu po Torontu. On i Zdena byli jedněmi z prvních zámořských členů Českého PEN klubu, a kdykoliv tu byli, vždycky – aspoň na chvíli – do PEN klubu přišli. Taky u nás slavil narozeniny – pokud se pamatuji, byly to sedmdesáté. Nikdy jsme si nestačili říct všechno, co jsme chtěli. Josef je velký, velký spisovatel. A nejenom kvůli Zbabělcům a Tankovému praporu a detektivu Borůvkovi. Samotná Legenda Emöke byla na Nobelovku…

Tak. A ještě něco: Josef Škvorecký taky jen poodešel, jako Václav Havel. I když každý trochu jinak. A taky se každý jinak už teď vrací.