Při osobní příležitosti, jako je ta dnešní, unikla mi myšlenka, společensky nevhodná, ale známe ji myslím všichni: že při udělování cen účinkuje jakési pravidlo nebo ohled: kdo ještě nedostal a kdo by už mohl umřít. Nejlepší záminkou k udělení zasloužené ceny je ovšem dobré dílo, které má půvab, význam a váhu. Dílo Ivana Klímy ve všem vyhovuje.
Karel Čapek zná Ivana Klímu od roku 1962, kdy mladý Klíma starého pána vracel z jakéhosi neslušného opomíjení na literární jeviště. Bylo to setkání na celý jejich další život. Od té doby Karel sleduje Ivana všude a ve všem: po knihovnách a divadlech, tu doma i ve světě. On jistě ví, co kde ve světě vychází, on slyšel jeho přednášky o české literatuře, zná intenzitu jeho styků v literatuře. Myslím, že už musel být i trochu neklidný: jako my, někteří Ivanovi čtenáři a přátelé. Ta chvíle spravedlivého uklidnění je dneska tu.
Ivan Klíma se stal spisovatelem z rozhodnutí, ne ze hry osudu a náhody či z nouze, jak se stává. A jeho začátky byly velice pracné, jak je napsáno v jeho poslední knize Moje šílené století. Musel redaktory přesvědčovat: čtenáře přesvědčil brzo, protože přicházel s něčím, co v té době bylo ve vydávané literatuře vzácné: pravda skutečnosti. V měřítku půvabu bylo to samozřejmé: malými knížkami a povídkami získal čtenáře rychle. A příběhem Milostné léto se rychle dostal za hranice: nepočítáme-li ani první vydání ještě v Torontu.
Ale on brzy chtěl napsat něco, co by vystihovalo osud, který byl pod vším, co se dělo: dílo, jež by se zabývalo stavem společnosti. Něco, co literatura v té době „národu" dlužila: bylo to, neuvědoměle, ono „svědomí národa", zároveň žádané i popírané. V srpnu 1976 mám ve sbírce fejetonů tuto příhodu:
Měl jsem se s Ivanem setkat na Hradčanském náměstí. Už tam seděl, i s Pavlem. „Právě jsem Pavlovi dal k přečtení svůj dokončený román," řekl, drcl do mne ramenem a dodal: „Tisíc stran, ale výborných..." Nonono, pomyslel jsem si se strachem, co když má pravdu, ale jeho kasání se mi líbilo. Pavel nám vylíčil, jak špatně se vyvíjí jeho žádost o cestu do Ameriky. Ivan řekl, že podobně nepojede do Švédska...
Těch tisíc stran, to byl myslím Soudce z milosti, a Ivan s ním potom ještě velice pracoval. Ivan na rukopisech pracuje. Já když mívám besedy o literatuře, pravívám, že zdravý a normální člověk nepíše. Že však psaní je jediný způsob, jak může zvítězit nad něčím, nad čím ve skutečnosti nemůže. O Klímovi říkávám, že to je odborný spisovatel, z rozhodnutí, jako je někdo letec, nebo lékař.
Jeho poslední kniha Moje šílené století, myslím si nejenom já, je zvláštním dílem. Podává kus našich dějin jako svůj osobní příběh. Podivný životopis, v němž se dovídáme, co vypravěč měl s kterým filozofem, a ne se ženami. Ale jako jiní líčí své osobní choroby, infekce, záchvaty, Ivan líčí, jak ho chytlo všecko, co bylo ve vzduchu a chytli jsme to všichni: ale ještě nikdo to nenapsal za nás.
A mysle i na Čapka, přicházím právě k názoru, že i on se konečně má kde dočíst, jak to pokračovalo a jak to skončilo, co v začátcích poznal a čím trpěl on.
Čapek:
"Nemám zvláštní záliby v literatuře ani v divadle. Čtu velmi málo beletrie, do divadla chodím jen čirou výjimkou... Ještě nejlepší je psát něco sám; jinak by mi, myslím, byla literatura nesnesitelná."
"Vlivy, vlivy, to mě uvádí do rozpaků. Mohl bych snad uvést tři nebo čtyři autory, kteří na mne neměli vliv."
"Poznávat, toť veliká a neukojitelná vášeň. Byl bych snad dosti dobrým odborníkem, kdybych se dovedl omezit na jeden obor. Bohužel zajímá mě vůbec vše, co jest. Proto to nemohu přivést dále než na spisovatele."
