Cena PEN klubu

Ve čtvrtek 21. března 2013 byla vyhlášena Cena PEN klubu - Vlastní cestou

Cena PEN klubu za celoživotní dílo, o které rozhoduje výbor této mezinárodní organizace, byla poprvé udělena v roce 1996 zároveň s Cenou Karla Čapka. Jako první ji dostal Adolf Branald, o dva roky později Jan Vladislav, poté filozof, geolog, spisovatel a publicista Jiří Krupička za knihy Renesance rozumu a Flagelantská civilizace. Od roku 2000 cena udělena nebyla.

V roce 2009 rozhodl výbor Českého PEN klubu obnovit udělování Ceny PEN klubu s názvem VLASTNÍ CESTOU v každém lichém roce, zatímco Cena Karla Čapka je vyhlašována v sudých letech. První laureátkou se roku 2009 stala Bohumila Grögerová, v roce 2011 ji obdržela Jana Štroblová.

Cenu PEN klubu – Vlastní cestou pro rok 2013 získal Jaroslav Putík. Výbor PEN klubu tím ocenil spisovatelovo dílo velké myšlenky a neobyčejného slovesného umění, za nímž je svědectví o pravdě života. Laureát obdržel pamětní medaili, diplom, a od sponzora ceny – Nadace OKD – částku 50.000 Kč. Cena byla vyhlášena a předána 21. března 2013 v Brožíkově sále Staroměstské radnice v Praze pod záštitou primátora hl. m. Prahy Bohuslava Svobody a v jeho přítomnosti.

Slavnost předávání, kterou moderoval a dvěma svými písničkami z dob totality oživil předseda PEN klubu Jiří Dědeček, byla stručná a hutná. Na úvod promluvil primátor Rudolf Svoboda, za partnera, Nadaci OKD, pronesl řeč člen správní rady nadace Petr Jonák. K slovu se rovněž přihlásil a PEN klubu mnoho zdaru popřál generální ředitel České televize Petr Dvořák. (Česká televize se stala pro tento rok mediálním partnerem ceny.) Poté, co Jiří Dědeček cenu vyhlásil, přednesl člen výboru PEN Vladimír Karfík laudatio. Za laureáta, který se ze zdravotních důvodů nemohl zúčastnit, cenu převzala a poděkovala jeho dcera Martina Schepelern-Putíková.

22. 3. 2013


Životní dílo Jaroslava Putíka

Spisovatel Jaroslav Putík se narodil 25. července 1923 v Mostě. Pro svou odbojovou činnost byl nacisty vězněn, po válce vystudoval novinářskou fakultu Vysoké školy politické a sociální, poté pracoval v redakci Literárních novin, z nichž musel roku 1959 odejít, a krátce byl zaměstnán v jiných periodikách (vedl též dvouměsíčník Orientace); nakonec se stal spisovatelem z povolání. Po roce 1969 dlouho nesměl publikovat, psal pod propůjčenými jmény; od roku 1978 je v důchodu. Členem PEN klubu se stal hned v počátcích jeho znovuobnovení v srpnu 1989. Byl pak členem jeho prvního porevolučního výboru ve funkcipokladníka.

Těžiště literární tvorby Jaroslava Putíka (který debutoval již v roce 1941 a zpočátku se věnoval literární publicistice, reportážním cestopisům a politické literatuře faktu) spočívá především v letech šedesátých a osmdesátých. Bohužel také tohoto spisovatele, moralistu a generačního mluvčího, postihl dlouhodobý publikační zákaz a jeho zralé práce vycházely pouze v samizdatu, resp. v exilu. Již na začátku let šedesátých let si Putík získal značné spisovatelské renomé svými symbolizujícími mikropovídkami (Indicie, Pozvání k soudu), případně i uměním intelektuálně psychologizující novely (Zeď); k vrcholům české prózy tohoto období však náleží zvláště autorovy romány mravní a citové deziluze, vracející se k poválečným rokům a bilancující vývoj umělcovy generace, která se z valné části nedovedla vyrovnat s palčivými historickými a společenskými traumaty tehdejšího času.

Putíkovy knihy Smrtelná neděle a Brána blažených se stávají vyprávěním o obecné havárii etických a vůbec lidských hodnot. K této problematice se spisovatel později ještě několikrát vrátil, nejprve v samizdatové, autobiograficky koncipované próze Červené jahody, kterou po listopadu 1989 vydal v přepracované podobě pod názvem Proměny mladého muže, dále v „normalizačním“ románu Volný let voliérou, opět reflektujícím důsledky a dopady společenských zvratů rokem 1948 počínaje. V době, kdy Putík nemohl vydávat knihy ve své vlasti, vznikla rovněž románová rekapitulace, jeho stěžejní dílo Muž s břitvou, situované na začátek 20. století; v tomto příběhu „potřeštěného hrdiny“ autor s humoristickým nadhledem načrtl portrét člověka usilujícího svobodně prožít život plný zajímavostí a nesvázaný konvenčními přikázáními a dobovými stereotypy.

Významnou součástí autorovy literární tvorby jsou rovněž jeho s velkým časovým prodlením knižně vydané deníkové záznamy (Odchod ze zámku, Odysea po česku), které Putík koncipoval jako svého druhu „soukromou kroniku“ vývoje v českých zemích od přelomu 60. a 70. let až po ukončení husákovské éry. Po listopadu 1989 spisovatel jednak publikuje své starší práce, jednak se ve svých nových prózách (zejména v rozmarně laděném Plyšovém psu), strukturovaných zpravidla jako lehce úsměvná, ve skutečnosti však nemálo závažná etická podobenství, snaží navázat především na mravní podobenství někdejšího Muže s břitvou a vytvořit další typy takto psychicky spřízněných postav či postaviček, ztělesňujících typy lidí, kteří díky svému smyslu pro radosti života (třeba i ve značně vysokém věku) jsou stále schopni odolávat a v rámci možností nepodléhat určitému chaotickému hodnotovému zmatení doby. V podtextu daných vyprávění mají tedy i pozdní prózy Jaroslava Putíka sice v prvním vypravěčském plánu zastřený, ale ve svém konečném vyznění zcela průkazný společensky a eticky apelativní ráz.

Jako jediný český tvůrce Jaroslav Putík dvakrát získal prestižní Cenu Egona Hostovského – za knihy Muž s břitvou a Plyšový pes.

(Slovník české literatury; Bohumil Svozil, Alena Přibáňová)


Martina Putíková – Schepelernová hovoří s otcem

Tati, jak na tebe zapůsobilo, že jsi dostal cenu?

Jaroslav Putík: Byl jsem překvapen, ale ne příliš....

Byl jsi rád?
On: Ovšem, že ano.

Mohlo to přijít dřív?
On: To mohlo.

K čemu by se to bývalo dalo upotřebit, kdyby cena bývala přišla dříve?
On: K vydáni některých mých těžkých textů.

On: Byl jsem rád, když jsem se doslechl, že se u příležitosti předání ceny PEN klubu sešlo tolik mých čtenářů, známých, kolegů, bývalých spolupracovníků a přátel. Děkuji jim za vše.

26. března 2013

 

Proslov dcery Jaroslava Putíka při předání Ceny PEN klubu 21. března 2013

JAROSLAV PUTÍK
Martina Putíková – Schepelernová

Úkol, který mi připadl, tj. říci něco o dnešním oslavenci, Jaroslavu Putíkovi, jenž dostává cenu PEN zvanou „Vlastní cestou“, mě donutil k zamyšlení.
Uvědomila jsem si, že nevím, o kterém Jaroslavu Putíkovi bych tu měla vlastně mluvit.
Mám mluvit o oslavenci nebo spíše o autorovi – tvůrci románů, krátkých próz a zápisků, anebo bych se měla rozhovořit o svém otci?
Bylo mi jasné, že tu rozhodně nestojím před vámi proto, abych tu vyprávěla o svém dětství s bezvadným tatínkem, ani o našich společných výletech po vlasti a po světě. A také mi bylo jasné, že tu nejsem ve funkci literárního vědce nebo kritika.
Různě jsem přebírala, jak na to a hlavně odkud na to… až jsem přišla na neuvěřitelnou věc: že  vlastně rozlišovat mezi otcem, spisovatelem nebo občanem či oslavencem Putíkem vůbec nemusím. Není to třeba. Pan Putík je jen jeden. Má sice různé role, rozličné funkce a tváře, ale ty všechny zapadají do sebe jako kostky do skládanky.
A čím to je?
Jistě a především autentičností jeho osoby. Autentičností vidění a vlastním stylu, který tomuto konceptu vyhovuje. Jaroslav Putík se nestylizuje. Nevyvyšuje. Nepoučuje. Je sám sebou – a tak je mu nejlépe. A tak je i nám nejlépe s ním.
Všimla jsem si, že otcův hlas je vždy a za jakýchkoliv okolností ten samý. Putíkův hlas zní stejně v reálu jako v jeho knize. Nelze rozlišit,  zdali otec mluví doma se mnou nebo je na návštěvě u známých nebo se vyjadřuje na veřejnosti třeba v rozhovoru s novináři. Identická je stavba vět, stejná jsou slova a zůstává i ten samý úhel pohledu.
Je to on. Je jediný a jedinečný.
Jistě k tomu kouzlu přispívá i styl a žánr, jako jsou autorovy zápisky, z nichž se stává například Odchod ze zámku, a které mám obzvlášť ráda. Především v těchto záznamových textech, ke kterým patří sbírka Indicie a Bláznův polštář, rozeznávám svého otce do takové míry, že je to jako by stál najednou přede mnou. Je to pro mě praktické. V knižní podobě si ho mohu s sebou brát na cesty a zalistovat si v něm kdykoliv a kdekoliv potřebuji. Mohu jej používat jako bibli – což také tak činím. Je vždy zajímavý. Povzbudí mě, nebo odvede pozornost jinam, když je třeba, a donutí k zamyšlení. Je také možné se vracet k jeho starým textům a chápat je jako aktuální komentáře k dnešním politickým situacím. Putíkova témata jsou všední, ale nadčasová.
A naopak: Napadlo mě, že když tak spolu otec a já sedíme doma v pokoji v Břevnově a probíráme svět, od Berlusconiho přes americkou politiku až k našemu panu Kalouskovi, hodnotíme co a jak, co známí, kde se ocitli a proč, a kam nás čas zanesl, napadlo mě, že jeho postřehy, komentáře, náhledy a nadhledy by se daly rovnou zapisovat a vydávat. Tento zkušený kmet má neuvěřitelně široký záběr a jeho orlímu zraku souvislosti neuniknou.
A důležité je také podtrhnout, že Jaroslav Putík píše a psal ne pro sebe, ale protože osud této země mu ležel a stále leží na srdci. Takových lidí je málo.  Ano, Jaroslav Putík je vlastenec. Není to nijaký suchý vlastenec, protože jeho láska k této zemi je a byla vždy živá, živočišná a nespoutaná.

 

Vlastní cestou - vyhlášení ceny Českého centra Mezinárodního PEN klubu 2013

Brožíkův sál Staroměstské radnice, čtvrtek 21. března 2013 od 17h
Projev primátora Bohuslava Svobody

Vážené dámy, vážení pánové,

již před téměř dvěma desetiletími napsal Květoslav Chvatík o textech dnešního laureáta, že si „zachovávají svou nenápadnost, všednost a neokázalost a tak snadno neprávem unikají pozornosti“.

Mohl bych se tu snad pokusit jaksi letmo, a ovšem marně, načrtnout literární svět Jaroslava Putíka, který byl (opět Chvatíkovými slovy) „celým svým životním příběhem, svou mladistvou účastí v protinacistickém odboji, vězněním v řadě koncentračních táborů, svou poválečnou novinářskou činností přímo předurčen k tomu stát na levém křídle české literatury.“ Jistě by to na jiném fóru, než je toto, mělo smysl. Už z toho důvodu, že dilematům generace narozené do krátké konjunktury po Velké válce dnešní mladí dokáží rozumět jen s obtížemi, pokud vůbec.

Snad zde budou jiní více hovořit o tom, jaké bylo laureátovo angažmá v rozjitřených letech pokusu o socialistické přeznačení komunistického hřiště, o jeho neteatrální rezistenci v letech normalizačních, o čase, kdy stejně jako jeho generační souputníci řešil (jízlivým příměrem Ferdinanda Peroutky), „hlavně důležitou a nesnadnou otázku, jak udělat ze čtverce kruh, čili jak být svoboden v diktatuře.“ Možná zazní i to, kterak jeho literární generace dospěla ke snaze o „střetávání a dialog různých názorových proudů na půdě socialistického humanismu“ – tak to bylo kdysi avizováno v prvním ročníku revue Orientace.

Ale on to nemá rád. Má rád Petra Altenberga. A také ho umí svěže parafrázovat. Když dovolíte, třeba tahle: „Pozoroval jsem psíka, kterému právě sundali košík. Mohl se pominout radostí, skákal, válel se po zemi, vyskakoval, štěkal a dokonce chodil po dvou. Vzpomněl jsem si na slavná devadesátá léta, také jsme tak vyváděli a ani nás nenapadlo, že nám košík jen sundali a ten že někde stále visí na háčku.“

Jaroslav Putík prý u maturity náleží do škatulky „románů deziluze“. Snad. Zažíval-li ve druhém poločase svého života jakýsi odchod ze Zámku (ať již toho dobříšského, či toho Kafkova) a následný průlet pavilonem umlčených pěvců, pak budiž řečeno, že ocenění za to, že přitom kráčel vlastní cestou, mu náleží nejen právem, ale též s jakousi osudovou nesamozřejmostí.

Dovolte mi tedy, abych autorovi k dnešnímu ocenění upřímně poblahopřál.

Děkuji za pozornost.

Bohuslav Svoboda
primátor hlavního města Prahy

 

Cena PEN klubu pro rok 2013 „Vlastní cestou“ v médiích


foto: archiv MAFRA - Hynek Glos

Cenu PEN klubu pro rok 2013 dostal spisovatel Jaroslav Putík

Výbor PEN klubu ocenil spisovatelovo dílo "velké myšlenky a neobyčejného slovesného umění, za nímž je svědectví o pravdě života". Laureát obdrží pamětní medaili a odměnu 50 tisíc korun. Jaroslav Putík se narodil 25. července 1923. Za činnost v odboji byl vězněn nacisty, po válce po studiu žurnalistiky pracoval v Literárních novinách, z nichž musel roku 1959 odejít. Literárně debutoval v roce 1941 a zpočátku se věnoval literární publicistice, reportážním
cestopisům a politické literatuře faktu. Po roce 1969 dlouho nesměl publikovat a psal pod propůjčenými jmény. Již na začátku 60. let si získal renomé svými symbolizujícími mikropovídkami (Indicie, Pozvání k soudu) a intelektuálně psychologizujícími novelami (Zeď). Odborníci ale vyzdvihují především jeho romány mravní a citové deziluze, vracející se k poválečným rokům a bilancující vývoj umělcovy generace, která se z valné části nedovedla
vyrovnat s palčivými historickými a společenskými traumaty tehdejšího času.

Vyprávění o havárii hodnot

Putíkovy knihy Smrtelná neděle a Brána blažených jsou podle zástupců PEN klubu "vyprávěním o obecné havárii etických a vůbec lidských hodnot". K této problematice se spisovatel vrátil ještě v samizdatové autobiograficky koncipované próze Červené jahody nebo v románu Volný let voliérou, opět reflektujícím důsledky a dopady společenských zvratů od roku 1948. V době, kdy Putík nemohl vydávat knihy ve své vlasti, vzniklo jeho stěžejní dílo
Muž s břitvou, situované na začátek 20. století. V něm autor s nadhledem načrtl portrét člověka usilujícího svobodně prožít život plný zajímavostí a nesvázaný konvenčními přikázáními a dobovými stereotypy.
Cenu za celoživotní dílo poprvé Český PEN klub udělil v roce 1996 zároveň s Cenou Karla Čapka. Jako první ji dostal Adolf Branald, o dva roky později Jan Vladislav, poté filozof, geolog, spisovatel a publicista Jiří Krupička. Od roku 2000 cena udělena nebyla. V roce 2009 bylo udílení ceny pod názvem Vlastní cestou obnoveno, udílí se v každém lichém roce, Cena Karla Čapka se vyhlašuje v sudých letech. První laureátkou se roku 2009 stala Bohumila Grögerová, v roce 2011 ji obdržela Jana Štroblová.

21. března 2013 17:20 www.lidovky.cz

Cenu PEN klubu Vlastní cestou pro rok 2013 obdržel spisovatel Jaroslav Putík

Foto: České centrum Mezinárodního PEN klubu

Ve čtvrtek 21. března byla v Brožíkově sále Staroměstské radnice v Praze slavnostně udělena Cena PEN klubu nazvaná Vlastní cestou, která je PEN klubem vyhlašována v každém lichém roce, zatímco Cena Karla Čapka v každém sudém.

Letošním laureátem se stal spisovatel Jaroslav Putík, který 25. července oslaví devadesáté narozeniny. Bohužel se nemohl ze zdravotních důvodů dostavit a cenu za něj převzala dcera Martina Schepelernová.

Putík je autorem prozaických i deníkových knih, které za totality vycházely pouze v exilových samizdatech. Už v roce 1941zaujal debutem Zeď, z pozdějších prací pak např.deziluzivními romány Smrtelná neděle, Brána blažených či Červené jahody. Za stěžejní díla jsou považovány romány Plyšový pes a Muž s břitvou, za nějž také v letech 1987 a 1997 obdržel Cenu Egona Hostovského. „Putíkovi stačí momentka, protože vidí, co jiní přehlédnou. V tom je autor až marnotratný. Víme však, že podle detailu se pozná mistr. Platí to i pro Jaroslava Putíka, bez jehož fiktivního světa tak jiskrně a smutně skutečného, je nemožné si soudobou literaturu představit,“ napsal ve svém laudatiu literární teoretik Vladimír Karfík. Ivana Myšková se ho po skončení ceremoniálu zeptala, čím ještě je Jaroslav Putík výlučný.

Ivana Myšková hovoří s literárním teoretikem Vladimírem Karfíkem a s dcerou Jaroslava Putíka Martinou Schepelernovou, která za svého otce převzala ocenění PEN klubu Vlastní cestou.

Autor: Ivana Myšková, www.cro.cz


Cena PEN klubu Vlastní cestou 2013 pro Putíka

Výbor PEN klubu oceňuje spisovatelovo dílo, velké myšlenky a neobyčejné slovesné umění, za nímž je svědectví o pravdě života.
Výbor Českého PEN klubu uděluje cenu s názvem Vlastní cestou v každém lichém roce, zatímco Cena Karla Čapka – za celoživotní dílo – je vyhlašována v sudých letech. První laureátkou se roku 2009 stala Bohumila Grögerová, v roce 2011 ji obdržela Jana Štroblová. Slavnostní předání ocenění Jaroslavu Putíkovi proběhlo ve čtvrtek 21. března 2013 v 17.00 hodin v Brožíkově sále Staroměstské radnice za účasti primátora Prahy Bohuslava Svobody. Jaroslav Putík (1923 v Mostě) je spisovatel, v jeho tvorbě je výrazný morální apel. Za války byl vězněn nacisty pro svou odbojovou činnost. Po roce 1969 dlouho nesměl publikovat, živil se pod propůjčenými jmény; od roku 1978 je v důchodu. Dvojnásobný laureát Ceny Egona Hostovského.

Více v našem medailonu Metropole

 

Cenu Českého PEN klubu dostal Jaroslav Putík

21. 3. 2013, ČTK


Jaroslav Putík

Praha - Cenu Českého PEN klubu pro rok 2013 dostal spisovatel Jaroslav Putík. Výbor PEN klubu ocenil spisovatelovo dílo "velké myšlenky a neobyčejného slovesného umění, za nímž je svědectví o pravdě života". Laureát obdrží pamětní medaili a odměnu padesát tisíc korun. Jaroslav Putík se narodil 25. července 1923. Za činnost v odboji byl vězněn nacisty, po válce po studiu žurnalistiky pracoval v Literárních novinách, z nichž musel roku 1959 odejít. Literárně debutoval v roce 1941 a zpočátku se věnoval literární publicistice, reportážním
cestopisům a politické literatuře faktu. Po roce 1969 dlouho nesměl publikovat a psal pod propůjčenými jmény.
Již na začátku 60. let si získal renomé svými symbolizujícími mikropovídkami (Indicie, Pozvání k soudu) a intelektuálně psychologizujícími novelami (Zeď). Odborníci ale vyzdvihují především jeho romány mravní a citové deziluze, vracející se k poválečným rokům a bilancující vývoj umělcovy generace, která se z valné části nedovedla vyrovnat s palčivými historickými a společenskými traumaty tehdejšího času.Putíkovy knihy Smrtelná neděle a Brána blažených jsou podle zástupců PEN klubu "vyprávěním o obecné havárii etických a vůbec lidských hodnot". K této problematice se spisovatel vrátil ještě v samizdatové autobiograficky koncipované próze Červené jahody nebo
v románu Volný let voliérou, opět reflektujícím důsledky a dopady společenských zvratů od roku 1948.
V době, kdy Putík nemohl vydávat knihy ve své vlasti, vzniklo jeho stěžejní dílo Muž s břitvou, situované na začátek 20. století. V něm autor s nadhledem načrtl portrét člověka usilujícího svobodně prožít život plný zajímavostí a nesvázaný konvenčními přikázáními a dobovými stereotypy.
Cenu za celoživotní dílo poprvé Český PEN klub udělil v roce 1996 zároveň s Cenou Karla Čapka. Jako první ji dostal Adolf Branald, o dva roky později Jan Vladislav, poté filozof, geolog, spisovatel a publicista Jiří Krupička. Od roku 2000 cena udělena nebyla. V roce 2009 bylo udílení ceny pod názvem Vlastní cestou obnoveno, udílí se v každém lichém roce, Cena Karla Čapka se vyhlašuje v sudých letech. První laureátkou se roku 2009 stala Bohumila
Grögerová, v roce 2011 ji obdržela Jana Štroblová.

www.aktualne.centrum.cz

 

 

PEN klub ocenil "morální apel" knih Jaroslava Putíka

Praha – PEN klub udělil bývalému novináři a spisovateli Jaroslavu Putíkovi cenu za celoživotní dílo. 90letý literát spolu s ní obdrží medaili a finanční odměnu. Porota ocenila Putíkovo dílo "velké myšlenky a neobyčejného slovesného umění, za nímž je svědectví o pravdě života." V jeho knihách dominovala především otázka ztráty lidských hodnot.

autor: Hynek Glos, zdroj: Isifa/Lidové noviny

 

 

Jaroslav Putík

Na kontě má reportážní cestopisy, ale také desítky románů. Na počátku šedesátých let zaujal už svými mikropovídkami a intelektuálně psychologizujícími novelami. Odborníci ale vyzdvihují hlavně romány s mravní hodnotou či citovou deziluzí, v nichž se odráží trauma tehdejších let. Za normalizace nemohl spisovatel publikovat, za války ho věznili i nacisté. "Já jsem byl přesvědčený, že to přežiju, i když jsem žádnou jistotu neměl, to byla spíš taková víra," vzpomíná na těžké časy Putík.
Do koncentračního tábora se dostal, když mu bylo dvaadvacet let. Kruté podmínky přežil a coby vášnivý pozorovatel života všechny své zápisky zaznamenal na papír. Po válce se dal na novinařinu a po roce 1968 vystoupil z KSČ na protest proti okupaci. Není tedy divu, že zákaz o publikování děl přišel záhy poté. Nepohodlný autor proto skončil jako dělník, psaní se ale přesto nevzdal.
Ačkoliv mohl emigrovat, rozhodl se národ neopustit. Psal v samizdatu nebo tajně překládal pod cizím jménem. V té době navíc napsal svůj nejvýznamnější román Muž s břitvou, který vykresluje člověka toužícího po životě ve svobodě. Knihy Smrtelná neděle a Brána blažených podle názoru PEN klubu vypravují "o obecné havárii etických a lidských hodnot."
K této problematice se spisovatel vrátil ještě v samizdatové autobiograficky koncipované próze Červené jahody nebo v románu Volný let voliérou, opět reflektujícím důsledky a dopady společenských zvratů od roku 1948.

"Je to dobrý spisovatel, který byl léta opomíjen," prohlásil na Putíkovu adresu Jiří Dědeček. "Na mě velmi silně působil ten morální apel, který z jeho knih vyznívá." Poslední kniha vyšla laureátovi před šesti lety, dnes už pero a papír nadobro odložil do šuplíku.

Zdroj: ČT24, ČTK

Reportáž Pavly Sedliské

 


Cenu PEN Klubu za celoživotní dílo získal letos 90letý spisovatel a bývalý novinář Jaroslav Putík.
Autor reportážních cestopisů i desítky románů. Po roce 1969 nemohl veřejně psát, za války ho věznili i nacisti.

Události ČT

 

Jaroslav Putík je laureátom Ceny Českého PEN klubu Vlastní cestou 2013

24.03.2013

Spisovateľovi a novinárovi udelili túto cenu za celoživotné dielo Literát sa počas druhej svetovej vojny ocitol v koncentračnom tábore a za normalizácie nesmel publikovať. Jeho posledné dielo vyšlo pred šiestimi rokmi. Putík zaujal hlavne prácami, v ktorých dominovala otázka straty ľudských hodnôt, či citová dezilúzia hrdinov.
Rodák z Mostu pôsobil v periodikách Literární noviny, Tvorba, Kulturní tvorba a Orientace, niektoré musel predčasne opustiť.
Literárne debutoval poviedkou ešte v roku 1941, novinársky začal publikovať po oslobodení. Keď po okupácii bývalého Československa vystúpil na protest z KSČ, čoskoro prišiel zákaz publikovať a z Putíka sa stal, podobne ako z mnohých iných intelektuálov, robotník. Písať však neprestal, dokonca sa pod cudzou identitou, napríklad pod menami kolegov Zdeňka Frýborta alebo Miroslavy Gregorovej, venoval aj umeleckému prekladu. Rozhodol sa zostať s národom a neemigrovať. Mnohé jeho práce z obdobia normalizácie vyšli v samizdatových edíciách. Po nežnej revolúcii sa dočkal aj uznania odbornej verejnosti.
Putík je dvojnásobným lauerátom Ceny Egona Hostovského, ktorú dostal za romány Muž s břitvou (1987) a Plyšový pes (1997), ako aj Výročnej ceny Nadácie Český literárny fond za prózu za spomienkovú prózu Odchod ze zámku (1999).
Predseda českého PEN klubu Jiří Dědeček pripomenul Putíkove umelecké kvality a fakt, že sa po roky na neho zabúdalo. Súčasne vyzdvihol mimoriadne silný vplyv morálneho apelu, ktorý zaznieva z autorových diel.
Cenu Českého PEN klubu za celoživotné dielo udelili po prvý raz pred 17 rokmi a jej laureátom sa vtedy stal Adolf Branald. O dva roky neskôr ocenili rovnako aj Jana Vladislava a o ďalšie dva roky Jiřího Krupičku. Potom sa toto ocenenie neudeľovalo až do roku 2009. Pod názvom Cena Českého PEN klubu Vlastní cestou ho pred štyrmi rokmi získala ako prvá Bohumila Grögerová. Pred dvoma rokmi cenu, ktorú tvorí medaila a dotácia 60.000 korún,
dostala Jana Štroblová.

(Zdroj TASR)

 

LITERÁRNÍ NOVINY

Cenu Českého PEN klubu dostal Jaroslav Putík

Výbor PEN klubu ocenil spisovatelovo dílo "velké myšlenky a neobyčejného slovesného umění, za nímž je svědectví o pravdě života". Laureát obdrží pamětní medaili a odměnu 50.000 korun.
V televizním rozhovoru Jaroslav Putík se spisovatelkou Terezou Brdečkovou přirovnal svoji profesi k lovci a dodal: „Všechno se mu hodí, úsměv, slovo, krajina, pohled i neštěstí." A ve svém posledním rozhovoru pro Literární noviny připomíná také úděl spisovatele: „Zmizet ze širšího povědomí je údělem každého tvůrce: některým to vydrží celé odpoledne, jiným staletí." A k tomu dodejme charakteristiku Jaroslava Putíka od spisovatele Petra Prouzy, který s ním rozhovor pro Literárky vedl: „Střízlivě věcný".
Tři předchozí věty stěží charakterizují spisovatele, který byl včera na Staroměstské radnici za své dílo ohodnocen cenou PEN klubu pro rok 2013. Nejlépe jej charakterizuje samotné jeho dílo a nyní v médiích opisované, nepřehlédnutelné curriculum vitae: Narodil 25. července 1923. Za činnost v odboji byl vězněn nacisty, po válce po studiu žurnalistiky pracoval v Literárních novinách, z nichž musel roku 1959 odejít. Zpočátku se věnoval literární publicistice, reportážním cestopisům a politické literatuře faktu. Po roce 1969 dlouho nesměl publikovat a psal pod
propůjčenými jmény. V době, kdy Putík nemohl vydávat knihy ve své vlasti, vzniklo jeho stěžejní dílo Muž s břitvou, situované na začátek 20. století.
Snad opět lépe než citovaný životopis, jej charakterizují jeho vlastní slova (rovněž ze vzpomínkové textu v Literárních novinách č.12), když mluví o své vlastní práci: „Jak je těžké přesedlávat z novinařiny na spisovatelství. Několik kritiků mě dobrácky či ironicky vracelo k žurnalistice. (...) spisovatel by neměl začínat jako novinář, ušetří si
mnoho zlé krve a zbytečných oklik."

 

Jaroslav Putík (vlevo), Jaromír Tomeček a Miroslav Zikmund

(foto Dana Mojžíšová)

 

LITERÁRNÍ NOVINY

Muž s břitvou

STŘEDA, 20 BŘEZEN 2013


Někdy počátkem devadesátých let putovala Bavorskem skupina českých spisovatelů a mezi nimi i střízlivě věcný Jaroslav Putík. Četli a besedovali jsme postupně asi v šesti městech. Jednou jsme přespali v bývalém klášteru, kde z mnišských kobek zřídili docela útulné pokoje, leč bez popelníků.
Ráno, když jsme si po snídani zapálili, se mě Jaroslav stručně zeptal: „Kouřil jste na pokoji?" Přitakal jsem a on lakonicky pokračoval: „Taky jste měl kovový popelník na zdi?" Odpověděl jsem, že jsem použil talířek. Putík se tence pousmál a pravil: „Vida. Tak to byla stará kropenka."
Na závěr pobytu jsme navštívili bývalý koncentrační tábor Dachau, kde Jaroslav Putík strávil poslední měsíce svého tříletého věznění za nacistické okupace. Jeho, city střídmě prozrazující tvář, náhle zvláštně ožila a spontánně nám vyprávěl o tyfové epidemii, která zasáhla Dachau počátkem roku 1945 a při níž, těsně před osvobozením, zahynulo ještě mnoho vězňů. A ukázal pak na jednu z nízkých, pietně zachovaných budov. „To byl speciální blok vězněných kněží různé víry, z celé Evropy. Ti tehdy nejvíc pomáhali.
"Po pravdě, nevím, čím se Jaroslav Putík holí, ale břitva by k němu pasovala. (Muž s břitvou, tak jak se jmenuje i jeho, podle mého asi nejpoutavější román.) Ostatně posuďte sami z jeho lakonicky břitkých odpovědí v rozhovoru, který vznikl v nedávných dnech.
V roce 1959, kdy volně cestovat u nás nebylo běžné, jste putoval s Českou filharmonií tři měsíce po pozoruhodné ose – Nový Zéland, Austrálie, Japonsko, Čína a Sovětský svaz. Jak na onu cestu vzpomínáte?
Ta cesta byla zázrak. Z hlediska dnešního člověka bylo toto tříměsíční putování nesmírně drzé. Využil jsem příležitosti, která se už nemohla opakovat.
V rámci novodobé české literatury mi připadá, že jste se pohyboval v jakémsi mezigeneračním prostoru, jako solitér. Anebo byste se zařadil k oné silné generaci nynějších osmdesátníků? S kterými českými autory jste vnímal jistou tvůrčí spřízněnost?
Kromě Jaroslava Haška, který patří do ohrady géniů, je to Karel Havlíček Borovský.
V průběhu zřetelných společenských proměn od roku 1945 až do současnosti došlo i k mnohým spisovatelským ztrátám a byla přetržena autorská kontinuita. Ze spisovatelů, kteří neprávem zmizeli ze širšího povědomí, koho byste rád připomněl?
Zmizet ze širšího povědomí je údělem každého tvůrce: některým to vydrží celé odpoledne, jiným staletí.
Dnešní bulvarizaci literatury často provází i povrchní literární kritika bez skutečné analýzy textu. Dříve přece jen osobnosti literární kritiky existovaly. Jak jste vy přijímal recenze svých děl? V té souvislosti, jak byste
charakterizoval své ústřední autorské téma?
Kdyby to neznělo velkohubě, byla to snaha být současný a obhajovat svobodné myšlení. Recenze jsou druhotné.
Aktivně jste prožil dobu, kdy spisovatelé vstupovali se svými názory do veřejného prostoru. Nyní se tak děje jen zřídka, a to ještě ne zrovna povedeně. Je za tím obecná skepse k politice anebo se prostě spisovatel v současné době ocitl na okraji mediálního zájmu?
Myslím, že jde hlavně o pokles mediálního zájmu.
V minulosti česká kultura a umění přispívaly k formování české národní identity, o čemž se dá nyní silně pochybovat. Které období v moderních českých dějinách byste označil za nejvýznamnější z pohledu role kultury?
Rok devatenáct set šedesát osm.
Zamlouvá se mi velice vaše definice spisovatele jako absolutního lovce zážitků a vjemů. Co byste s vaší zkušeností vzkázal mladším autorům, což jsou vlastně málem všichni?
Obávám se, že zejména opravdu mladí nejsou příliš zvědavi na poučování starého člověka. Přesto jedno poučení: Angličané říkají, že je jen jedna spolehlivá cesta, jak poznat kvalitu koláče – sníst ho.
Když se ohlížíte za svým životem, které období byste si chtěl zopakovat?
Největší radost jsem měl z přípravy a vydání své první prozaické knížky, jmenuje se Zeď a vyšla v roce 1962. V ní píšu o svém návratu z koncentračního tábora Dachau do života. Dovolím si ocitovat:
„Táhnu, zvedám se centimetr po centimetru, ale nepovoluji, to již není vůle, ale křeč, šílenství. A potom se to stalo, těžiště se přesunulo dopředu. Klesl jsem hlavou mezi dráty, pak už zbývalo jen vytáhnout nohy. Na druhé straně byla svoboda. V návalu štěstí, bolesti ale i radosti jsem se vztyčil.
Stál jsem na posteli.
Sešel jsem dolů sám, bez pomoci.
Došel jsem k oknu.
Vztyčen, viděl jsem daleko za zeď. Žloutla tam pole.
Obrátil jsem se.
Na druhé posteli nebyl nikdo. Byla pečlivě ustlaná, jako by na ní nikdo nikdy neležel."

Autorem rozhovoru je Petr Prouza, spisovatel a publicista

Foto Dana Mojžíšová

 

Cenu PEN klubu pro rok 2013 dostal spisovatel Jaroslav Putík

Výbor PEN klubu ocenil spisovatelovo dílo "velké myšlenky a neobyčejného slovesného
umění, za nímž je svědectví o pravdě života". Laureát obdrží pamětní medaili a odměnu 50
tisíc korun.

Fotogalerie

Cena PEN klubu 2013
Jaroslav Putík Jaroslav Putík
Hlavní aktéři ceremoniálu zleva primátor Bohuslav Svoboda, Martina Putíková - Schepelernová, Vladimír Karfík (autor laudatia), generální ředitel České televize Petr Dvořák, zástupce sponzora Nadace OKD Petr Jonák. Hlavní aktéři ceremoniálu zleva primátor Bohuslav Svoboda, Martina Putíková - Schepelernová, Vladimír Karfík (autor laudatia), generální ředitel České televize Petr Dvořák, zástupce sponzora Nadace OKD Petr Jonák.
Martina Schepelern-Putíková a Bohuslav Svoboda Martina Schepelern-Putíková a Bohuslav Svoboda
Martina Schepelern-Putíkova a Jiří Dědeček Martina Schepelern-Putíkova a Jiří Dědeček
Vladimír Karfík Vladimír Karfík
Martina Schepelern-Putíková Martina Schepelern-Putíková

Naši partneři

Logo Nadace OKD

Unicredibank

BookFan

Fond Boženy Němcové

Hl. m. Praha